06/2016 - prosinec
Rozhovor
Viktor Dyk - S Mefistofelem jsem vkročil „domů“
​​Nová sezóna RockOpery Praha startuje s  Faustem , který byl k vidění i ve speciální verzi na prázdninovém River Festu. I v ní opět usiloval o duši vzdělance Mefistofeles coby charismatický a u publika velice oblíbený zpěvák Viktor Dyk. Jedna z nejvýraznějších tváří RockOpery Praha ztratila pro nové číslo Fantóma několik slov. Symbolicky jich nejvíce souviselo právě s rolí Mefistofela.

Která tvá role v RockOpeře Praha je pro tebe nejzásadnější?
Tak určitě nejzásadnější rolí v Rockopeře je pro mě král Kreon. Díky jeho ztvárnění jsem dostal důvěru týmu i v dalších představeních. Mým nejoblíbenějším představením je ale Faust a má role Mefistofela. V ní se cítím být jaksi doma.
Hodně lidí tě má v živé paměti zapsaného právě jako Mefistofela.

Čím si myslíš, že ti ta role tak padla na tělo?
No, tak vidíš. (Smích) Hele, nedokážu moc popsat slovy, jak k té symbióze došlo, ale jak už jsem řekl – cítím se v ní dobře. Představení Faust je z mého pohledu nabité famózními songy. Mají adekvátně tajemně jiskřivou atmosféru a mám v ní jako Mefisto i já parádní kousky, takže symbióza s postavou je pro mě dokonalá!  
Co pro tebe bylo největším úskalím při přípravách na Mefistofela ve Faustovi?
Nerad bych, aby to znělo jako, že se rouhám, ale vážně jsem měl po přečtení scénáře pocit, že jsem vkročil domů. Takže jsem se spíš trochu lekl. (Smích)

Existuje řada zpracování Goetheovy předlohy, variací, děl stavících na faustovském mýtu. Je nějaké, které tě při studiu role nějak výrazně ovlivnilo?
To určitě ne, ale už před lety jsem se zamiloval do filmu Ďáblův advokát a do excelentního výkonu Al Pacina v něm. Takhle bych to řekl.

Je něco, čím tě postava Mefistofela i po tolika reprízách dokáže nějak dostat nebo překvapit?
Celé představení mě překvapuje svou vnitřní dokonalostí! A když miluješ, drobné nedokonalosti nevnímáš, pokud existují nebo se dějí. Však víš sám. Je to obdobné jako u vztahů.

Co se týče rockových oper, které jsou už napsané, nebo jakýchkoliv, které mohou vzniknout na základě nejrůznějších předloh – máš nějakou vysněnou roli?
V tuto chvíli jsem naprosto spokojen se všemi rolemi i představeními, které s RockOperou Praha přinášíme, takže se rád nechám překvapit, co dalšího se na nás chystá, jakými dalšími cestami se budeme ubírat a jakými dalšími příběhy se budeme zaobírat. Jedno přání ale přeci jen mám. Byl bych rád, aby přibylo více našich koncertních verzí, tedy měst a míst, kde by se naše performance odehrávaly, protože tahle forma vystoupení má neskutečný spád a monstrózní energii, a to především díky kapele, se kterou je mi ctí vystupovat! Je to něco, co bych do budoucna přál zažít co nejvíce lidem nejen u nás, ale samozřejmě i v zahraničí. Jsem si totiž vědom originality a ojedinělosti, které s sebou naše společenství přináší. Je to jen o tom umět se správně nabídnout a dobře prodat. Takže do budoucna jen věřím a doufám. Na viděnou kdekoliv. Kdekoliv!
______________________________________________________

Zajímavost
Z generace na generaci

Mimo toho, že je Viktor Dyk výborným zpěvákem, je také zkušeným textařem. Tomuto řemeslu se mimo jiné věnoval i jeho otec, pianista a skladatel. Literární nadání se v jeho rodině zjevně dědí stejně jako hudební. Vždyť jeho předek je i významný básník, anarchistický buřič Viktor Dyk. Shoda jejich jmen tedy není náhodná.
  
 

Rozhovor
Roman Štolpa – Jsem víc inspirátor než despota
Režisér Roman Štolpa je jedním z těch členů RockOpery, kteří sice nejsou příliš vidět, ale o to víc na nich stojí a padá celé představení. Jeho režijní koncepce krásně koresponduje s tím, co si scénické pojetí rockové opery vyžaduje. Nejen o svém režisérském přístupu, ale i o spoustě dalších věcí se rozhovořil pro Fantóma RockOpery, na kterého si udělal čas během příprav obnovené premiéry Bardo Thödol.

Co tě nejvíc přitahuje na tom režírovat rock na divadle?
To, že si tam člověk může dovolit větší „šílenosti“ než na normálním divadle a že lidi - stejně jako muzika - jdou až na krev, do velkých citových vypětí a velkých dějových zvratů. Vše je na sto procent.

Jaký je tvůj vztah k rocku a metalu?
Paradoxně jsem se k rocku a metalu dostal opravdu víc až přes režírování v RockOpeře. Předtím jsem poslouchal Queen, Dire Straits, Yes a podobně. Pak jsem přešel i na tvrdší kapely a teď si to moc užívám.

Vzpomeneš si ještě na své první setkání s RockOperou Praha?
Poprvé jsem se s ní setkal, když jsem poslouchal Antigonu, která začíná klasikou a pokračuje tvrdým nářezem. Vůbec jsem nechápal, co se děje. Koukal jsem na to s otevřenou pusou a říkal: „Já tomu nerozumím.“ (Smích) Teď mi to přijde úplně normální a někdy mám pocit, že by to mohlo být ještě tvrdší. (Smích) Byl to šok a pak to bylo úžasné.

Čím si myslíš, že se RockOpera Praha nejvíc odlišuje od ostatních divadel tady v Česku?
Je tam úžasná kapela a přes jakékoliv hádky super parta. RockOpera má neopakovatelnou atmosféru. Přijdou do ní lidé, kteří rock poslouchají okrajově nebo ho někdy slyšeli, mladí, děti, staří a atmosféra je vtáhne do děje. Myslím, že každého to uchvátí. Našel jsem mezi návštěvníky takové, kteří poslouchají jenom klasickou hudbu a byli z představení unešení.

Když už byla řeč o kolektivu, připadá ti tedy, že je RockOpera hodně familiární?
Určitě je. Ještě se tam nedějí takové obrovské intriky jako v jiných hudebních a divadelních dómech. Je to hodně kamarádské. Jedná se do jisté míry o kočovný, rockový cirkus v tom nejlepším slova smyslu.

Díky tomu je opravdu atypická oproti ostatním profesionálním divadlům v Česku?
Myslím si, že ano. Má to své výhody i nevýhody. Občas si navzájem odpustíme nějakou nepřipravenost nebo něco takového, ale ať se děje co se děje, v okamžiku, kdy se jde na plac nebo když už se blíží představení, všichni táhnou za jeden provaz, a teprve po představení se pohádají a vysvětlí si to. Nejhezčí je, že všem jde o dobré dílo. Logicky, zpěvákům jde o dobré zpěvy, muzikantům o dobrou muziku a samozřejmě jde o dobré divadlo. Ne vždycky se to dá technicky dobře skloubit (zvuk kapely, odposlechy, světla, srozumitelnost textu, ohně, akrobaté, pyroshow atd.) protože je to hrozně těžké, a v tom je neobvyklost RockOpery. A jak jsou její účastníci do ní v nejlepším slova smyslu blázni, chtějí být sto procentní a sto procentně dělat své výkony, takže se vždycky hádají kvůli dobré věci. Pokaždé to ale dopadne dobře. Každý uzná, že ten druhý má svůj díl pravdy a že to nedělá schválně, ale kvůli tomu, aby jeho práce byla co nejlepší.

Myslíš si o sobě, že jsi hodně tvrdý režisér?
Ale ne, vždyť to víš, že ne! (Smích) Řvu jen v sebeobraně. Neumím to, protože když křičím, je to takové zvláštní. Zároveň se nějak kontroluji, připadám si hrozně směšný. Když začnu řvát, tak mi to navíc přestává myslet. Připadám si opravdu trapně, takže se spíš snažím při režírování věci pojmenovat, posunout někam dál, pokládat postavám další otázky. Jsou režiséři, kteří přesně vědí, co má herec udělat, ale pak je jejich představení -  podle mě - jen tak chytré jako oni. Já jsem chtěl být vždycky víc inspirátor než despota. Aby při tvorbě bylo víc hlav, co víc ví, abychom tobogánem citů, velkých vypjatých emocí a vášní projeli všichni společně. Herci při své práci často objeví neuvěřitelné emoční hlubiny postavy a velmi zajímavá řešení situací, která by mě nikdy nenapadla. Dobrý herec se tou postavou totiž pak prostě stane. Jediné, co mě při tvůrčím procesu štve je, když do toho někdo jde naplno až před lidmi, jenže ono se do toho musí jít naplno při každé zkoušce.

V představeních vytváříš jednotlivé obrazy, které v určitých scénách spojíš do jednoho obrovského...
Člověk si vždycky musí udělat nějakou koncepci či nějaký základní kámen, na kterém bude stavět. Promyslet si, jak propojí dějové linky jednotlivých postav a body, kde se příběh láme. Musíš udělat kostru. Má to své zákonitosti. Teď jde o to, jak se kostra dál obaluje masem. V téhle fázi dávám sice rád prostor ostatním, ale nemůžu porušit základní stavbu. Představení musí pořád držet a herci jím musejí procházet, jinak by se celé rozsypalo. Člověk si musí svou koncepci  - tak říkajíc o čem to chce hrát - vytvořit napřed, přečíst si dílo, prostudovat si literární prameny, dobové kontexty atd. Většinou si tužkou dělám poznámky do knížky a podtrhávám si nějaké věci. Chtěl bych to někdy vygumovat a dát si knížky znovu do pořádku, ale obávám se, že se to nikdy nestane. Tužkou to není tak strašné, jako kdybych to dělal propiskou. To bych ty knihy ničil a to se nemá. Píšu si odkazy a různé nápady na různé stránky a pak hrozně rád pracuji s papírem. Elektronickou knížku si třeba prolistuju, ale rád obracím opravdové stránky. Dělám si různé hvězdičky, poznámky, vpisky, odkazy atd. a pak listuju a listuju… Vyznám se v nich, ale kdyby to měl někdo dělat po mně z té samé knihy nebo kdybychom to měli dělat po tři čtvrtě roce, tak si myslím, že bychom si dílo museli znovu přečíst. (Smích)

Š.

Rozhovor
Honza Toužimský - Oidipus motorkář
Honza Toužimský spolupracuje s RockOperou Praha už od jejích začátků. Jestliže jsme v jednom z minulých čísel mluvili o tom, že klíčové role Viktora Dyka jsou především Mefistofeles a Kreón, pro frontmana metalových stálic Arakain to jistě bude Oidipus a Polyneikés z oper Oidipus Tyranus a 7 proti Thébám. Honza se rozhovořil pro magazín. Fantóm RockOpery a mimo jiné se zmínil o tom, že představa rockové opery v podání jeho domovské kapely Arakain není úplně nereálná.

Kdy ses poprvé doslechl o fungování RockOpery Praha?
Myslím, že to bylo někdy v roce 2006. Když se dávala dohromady RockOpera, oslovil mě Milan Steigerwald. Tenkrát jsem úplně v prvopočátku utvářel nějaké linky k první opeře Antigona . To bylo ještě dávno předtím, než se hrála poprvé ještě ne na scéně v Holešovicích.

Jaká z rolí, které jsi ztvárnil, pro tebe byla nejobtížnější?
Role Polyneika v opeře 7 proti Thébám .

Ke kterému představení RockOpery Praha máš nejsilnější vztah?
V podstatě to mám ke všem stejný. Strašně se těším na Proces . Nebude až tolik sahat do historie.

Známá je tvoje láska k motorkám. Mýlil bych se, kdybych tvrdil, že v Anně Karenině
zasazené do motorkářského prostředí se cítíš jako ryba ve vodě?

Když jsi mi položil předchozí otázku, tak jsem o tom také chvíli přemýšlel. Anna je zasazená do motorkářského prostředí, ale o něj tam vůbec nejde. Není tam nic o návykách, hierarchii apod. Na motorkáře si tam opravdu jen hrajeme. (Smích)

Mimo účinkování v RockOpeře, jsi známý hlavně jako frontman Arakainu. Mimoto
ještě vystupuješ v muzikálech. Děláš tyhle tři disciplíny hlavně proto, že každá pro tebe představuje úplně jiný druh výzvy?

Je to pravda. Koncerty jsou úplně něco jiného, než RockOpera a než muzikály. Nejsem školeným hercem, ale velmi mě to baví. Na koncertech musí člověk fungovat úplně jinak.

Nepřemýšleli jste s Arakainem někdy, že byste nahráli metalovou operu?
Přemýšleli. Kluci vidí, že do RockOpery chodí rockoví a metaloví fanoušci a řada z nich má na sobě trika Arakainu, což je moc hezké a mě samotného to těší. Dostali jsme tedy nápad oslovit Milana Steigerwalda a zkusit dát dohromady operu o historii Arakainu od úplného začátku až do nynějška. I o tom, jaký to byl dříve masakr - o přehrávkách, o zakazování, o problémech a skandálech. Dalo by se vyzkoušet, jestli by lidi něco takového zajímalo, ale baskytarista Zdeněk Kub, který to měl celé pod palcem a přemýšlel o tom, že by to zkusil dát dohromady, na to nejspíš neměl tolik času.

Sleduješ i interprety, kteří v současnosti skládají vlastní rockové a metalové opery?
Jmenujme např. Stevena Wilsona, Coheed and Cambria, Dream Theater, Avantasii aj.
Tyhle věci se ke mně moc nedostávají a ani je moc nesleduji. Spíš mě zajímají projekty, které jsou i obrazově ztvárněné jako například Repo! Genetická opera (hudební, horrorový film Darrena Lynna Bousmana, mimo jiné režiséra snímků Saw 2 – 4 – pozn. autora). Je to i správně ujeté a úchylné. Ale jinak si raději pustím nějakou novou kapelu. V poslední době mě například zaujali Five Finger Death Punch.
-- -- -- -- -- -- -- -- -- -- -- -- -- -- -- -- -- -- -- -- -- -- -- -- -- -- -- -- -- -- -- --

Fantómova lupa

Honza Toužimský a restart Arakainu

Vyučený topenář-plynař, muzikálový herec, zpěvák a vášnivý motorkář symbolizuje pozdější éru legendárního Arakainu. Po tom, co ze skupiny odešel Aleš Brichta, k sobě kapela přibrala Petra Koláře, jenž s ní nahrál úspěšné album Metalmorfoza. Na následujícím Warning! z roku 2005 s ním už ale zpívá duet Strom života Honza Toužimský, kterého na stejné desce slyšíme i v písni DNA. Honza pak nazpíval příští album Labyrint (2006) úplně sám a od té doby se stal neoddělitelnou součástí kapely, k níž byla řada fanoušků po odchodu Brichty více než skeptická. Honzovi a zbytku skupiny se velkou část z nich nepodařilo jen přesvědčit, že Arakain má nadále smysl, ale podařilo se jim přilákat i nové fanoušky. Na otázky typu: „Kdo
z nich je lepší?“ budou vždy připadat různorodé názory, ale nikdy ne jasná odpověď. Když už jsme u toho, byli Black Sabbath lepší s Ozzym nebo s Diem?

Š.

  1. Managing Director
  2. Managing Director
  3. Managing Director
  4. Managing Director
  5. Managing Director
  6. Managing Director
  7. Managing Director
  8. Managing Director
  9. Managing Director
  10. Managing Director
  11. Managing Director
Vánoční dárek pro všechny fanoušky RockOpery Praha. Kresby od Michaely Fišerové provázející operu Milana Steigerwalda a Pavly Forest Proces, zpracovanou na základě slavného díla Franze Kafky, uzpůsobené jako tapety na plochu vašeho PC. Více o představení zde .
Kresby ke stažení ZDE!
Šéfredaktor: Jirka Štraub.; Redakce: Fantóm, Lertag; Výtvarník a grafik: Michaela Fišerová; Webdesign: Krmytko